28.03.2012 23:00
-kr-
Zpravodajství
kultura
Zobrazeno
2153x
|
Do velkoryse obnoveného a utěšeně se rozvíjejícího letoviska Studánka u Poláčkova rodného Rychnova nad Kněžnou připravili na sobotu 24. března 2012 organizátoři vskutku důstojnou Poctu Karlu Poláčkovi; těmi organizátory byla firma Matrix Třebešov, která onu Studánku obnovila.
Před vstupem do areálu zaujaly výstavní panely (přirpavila redakce Orlického týdeníku) s texty a dokumenty, ve velké hotelové hale expozice fotografií o Poláčkovi a promítání na velké televizní obrazovce. V největším sále areálu pak od 15 hodin běžel tříhodinový program. V něm byla k vidění pečlivě střežená (samotnou ředitelkou Irenou Krejčí) výstavka originálních dokumentů o Karlu Poláčkovi ze sbírek okresního Muzea a galerie Orlických hor a Památníku Karla Poláčka. Nechyběl mezi nimi ani Řád TGM, udělený prezidentem Václavem Havlem 28. října 1995 Karlu Poláčkovi in memoriam, ani jeho vysvědčení o dospělosti z 8. července 1912 (na c.k. vyšším gymnasiu v Truhlářské ulici v Praze se podrobil zkoušce dospělosti po rozumu ministerského nařízení a na základě této zkoušky byl většinou hlasů uznán k návštěvě university). Vystaven byl také originál Magistrátu hlavního města Prahy z 5. dubna 1919, že béře na vědomí vystoupení JUC. Karla Poláčka z církve israelské a zůstává bez vyznání. Vystaveny byly i další Poláčkovy dokumenty, např. vojenská knížka a korespondence.
Citujme lístek z 25. března 1912 slečně Adéle Hermannové do Brandýsa nad Labem Milá přítelkyně, děkuji Vám za Vaše blahopřání. Je však vidět, že se nevyznáte ve hvězdářství. Jinak byste mohla z hvězd vyčísti, že jsem se nenarodil dvacátého, ale dvaadvacátého. No, nevadí, bylo to jediné blahopřání, které jsem dostal a mám Vás za to rád. Váš Karel Poláček.
S datem 27. ledna 1914 tu jsou Poláčkem podepsané verše
Mé milé…
Proč pro jiné zvoní stříbrný Tvůj smích –
pro jiné kvétá úsměvů Tvých sad?
Proč v šumné zábavě
já zůstal tich?
Já mám Tě rád…
Tys královna, Ty houf máš satellitů,
jíž pro Tě mají hrsti snad…
Ó, nedbej lichých cetek třpytu:
Já mám Tě rád!
Madonno má, ty květe magnolie,
pro Tebe chci se s Bohem, ďáblem rvát,-
pro Tebe srdce moje v bouřném tempu bije - -
Já mám Tě rád - - -
Tolik rád ……
Ve vystaveném oddacím listu z 18. srpna 1920 (Karel Poláček vstupoval do manželství svoboden a ona Adéla Hermannová svobodna) se uvádí u obou náboženství izraelské a navíc, že výnosem Zemské správy politické byl snoubencům udělen dispens od všech ohlášek. Život šel však jinak, on ji pak po zralé úvaze vyloučil v poslední vůli 16. února 1940 z dědictví a univerzální dědičkou veškerého svého majetku ustanovil svoji dceru Jiřinu Poláčkovou a paní dr. Doru Vaňákovou a to každou z jedné ideální poloviny.
Bylo tu i vysvědčení o státní zkoušce na české univerzitě Karlově Ferdinandově, kde vykonal 11. dubna 1919 státní zkoušku historickoprávní s prospěchem dostatečný.
On by si toho ani nikdo nevšiml, ale jako předseda Poláčkovy zkušební komise byl podepsán Heyrovský. My víme, že šlo o Leopolda Heyrovského, profesora římského práva na této univerzitě a také jejího rektora; pro nás otce Jaroslava Heyrovského, nositele Nobelovy ceny za polarografii. A když už jsme v Rychnově, položme docela jednoduchou otázku: Kolik že bylo rodem Čechů a Češek nositeli Nobelovy ceny? Většina lidí řekne Heyrovský a za literaturu Jaroslav Seifert. Ale ono jich bylo pět jako těch kluků v Poláčkově knize. Dokonce jeden z nich byl prapravnukem rychnovského rodáka Františka Martina Pelcla, od roku 1793 profesora na tehdy nově založené katedře české řeči a literatury Karlo-Ferdinandovy univerzity. Čestný pionýrský, jmenoval se Karl Cori, Nobelovu cenu dostal za medicínu. Otázka může pokračovat: Ale kdo byli ti zbývající původem čeští nositelé Nobelovy ceny? Víc o tom kapitolka v průvodci Že by kořeny nositele Nobelovy ceny v Rychnově?
V první, 90minutové části Pocty Karlu Poláčkovi hovořil o Karlu Poláčkovi 75letý rychnovský kantor Josef Krám. Ten komentoval pro mimořádně pozorné posluchače, mezi nimiž byl i o pět let starší kamarád Jiřího Šlitra svěží 93letý Zbyšek Středa, držitel Poháru Orlických hor ve sjezdovém lyžování v letech 1948- 51, a evropsky proslulý malíř Jiří Kaloč, powerpointové prezentace o Poláčkovi ze svého multimediálního průvodce (o něm www.rychnovskypruvodce.info ), ty všechny velkoplošně promítané z dataprojektoru. Vůbec první promítnutí přineslo naprosto nečekaný pozdrav od Poláčkova vnuka, žijícího v Torontu, začátkem 60. let i Krámova studenta na rychnovské průmyslovce:
Budu vzývati Velikého Peruna, aby uchránil účastníky Poláčkových oslav před nepříznivým počasím a by vše dopadlo v dobré pohodĕ. Doufám jen, že se Karel Poláček nestane mrtvým klasikem; z nĕhož se zkouší u maturity a jemuž se sice vzdávají pocty, ale nikdo jej už nečte pro radost a vlastní potĕšení. Básnicí žijí tím, že k nim máme osobní pomĕr, že pro nĕ máme místo ve svých srdcích. To je můj vzkaz dnešnímu shromáždĕní ve Studánce. Srdečnĕ zdraví Martin Jelinowicz ze vzdáleného Ontária.
Následovalo množství informací, poprvé tu promítl detail horní části neznámé fotografie shromáždění na rychnovském náměstí ještě se starým (původním) domem s obchodem Poláčkova otce Jindřicha, uvedl i nenávistné protižidovské dokumenty (mějme na paměti, že Karel Poláček pocházel ze židovské rodiny), např. jeden o Poláčkovu otci uveřejněný v okresních novinách Posel z podhoří:
Drzostí neb provokací musí se nazvati jednání zdejšího obchodníka p. Jindřicha Poláčka, který ač z českých peněz zbohatnul tak, že si na náměstí mohl velký dům zakoupiti, přece způsobem veřejným uráží českou národnost. Prodáváť ve svém obchodě sirky, na nichž ve zlatě stkví se nápis „Bund der Deutschen in Böhmen“. Myslí-li p. Poláček, že má již dost českých peněz, ať se tedy odstěhuje někam do Pruska a tam pomáhá rozsévati německou kulturu. Sirky ty prodávají se ovšem jen těm, o kterých se ví, že jsou věrnými syny svého národa. Stavíme jednání toto na pranýř a doufáme, že pokyn tento p.Poláčkovi snad dostačí; ne-li, posvítíme si na něho blíže.
Poprvé tu prezentoval nedávno objevené soukromé dopisy z Rychnova 29. října 1918, v nichž se mj. píše:
… s lucernou běželi jsme na půdu, pověsili prápor a zpráva se šířila bleskurychle, lid se shromažďoval, zpíval, studenti se strženým rak. orlem z gymnasia chodili městem, tančilo se, lidé se objímali, tiskli si ruce a plakáty na rozích zvaly k velkému rannímu shromáždění. V 10 hodin ráno sešli jsme se u gymnasia – v čele Sokolové v krojích s práporem, Sokolky opásané trikolórami (mezi nimi i já, studenti, děti s učiteli, Fendrštát s kapelou a tisícové davy se zpěvy a nadšením. Dříve než se zástup hnul, vystoupil uč. Marek a žádal, aby všichni židé, děti i dospělí, opustili řady – odešli studenti, děti a mezi dospělými i Tvůj tatínek se svěšenou hlavou – bylo mně ho líto. Židovské domy ověšené prapory musily je sundat, dav byl rozlícený, mužský dorost byl by snad schopen i pogromů, tak byl rozlícený – trhaly se orlíky z úřadů za pohřební hudby a hodily se na konec na náměstí na hranici, kde se spálily. Pak se řečnilo, zpívalo, čs. lev se věnčil a zástup se rozešel. Na mne to počínání protižidovské působilo tísnivě – k čemu vylučovat takhle děti, které nemohou za své otce – musilo to strašně působit na jejich dětský cit.
Pro posluchače bylo překvapivé svědectví Achille Gregora, synovce Karla Poláčka, v jeho knize Život je pes - a já mám psy rád , kde v kapitole Dvě minuty ticha píše o svých návštěvách za 2. světové války u Karla Poláčka ve Švédské ulici 27, Praha – Smíchov. Z ní citoval přednášející část k 5. červenci 1943 (K. P. byl se svou družkou Dorou Vaňákovou odtransportován do Terezína 3. 7.1943):
Když jsem přijel domů, vytáhl jsem ze schránky jediný dopis. Roztrhl jsem obálku a nedočkavě, se stále stupňující se svíravou bolestí v srdci, jsem četl: Milý Achille, z našich schůzek prozatím nebude nic. Odjíždíme. Knížky jsem Vám nechal u Anky Vlkové. Moc Vás oba pozdravujeme a za vše děkujeme. Váš K. P.
Přišlo to nečekaně, proto mě to zasáhlo tak hluboko. Konec nadějí. Konec doufání. Konec přátelství, jehož jsem si tolik vážil. Pokolikáté už jsem opakoval: ano – odejde-li z našeho života někdo vám blízký, ztrácíte polovinu sebe samého. Karla Poláčka s paní Dorou odvlekli do koncentráku.
Druhá, také jedenapůlhodinová část Pocty Karlu Poláčkovi patřila smyčcovému orchestru Orecchia grandi, který působí pod vedením učitelky Jany Formanové od roku 2001 při ZUŠ Rychnov nad Kněžnou a jenž už za pět let získal 1. místo v krajském kole celostátní soutěže. Velký úspěch zaznamenal ve školním roce 2007/08, kdy byl zařazen do projektu Tóny v Evropě a hned následující školní rok se opět zúčastnil krajského kola celostátní soutěže smyčcových orchestrů ZUŠ a obsadil 3. místo. Roku 2008 vznikl přípravný smyčcový soubor pro mladší žáky s názvem Orecchie piccole, který vede vyučující Hana Sedláková. Oba soubory na Poctě Karlu Poláčkovi s velkým úspěchem zahrály, tady na Studánce – pro toto vystoupení - uvedené jako Bajzovic děti. Nu a na podzim loňského roku dostal smyčcový orchestr Orecchia grandi pozvání do Vatikánu zahrát 13. června na papežově audienci. Proto i na Studánce zazněla v jeho podání Janáčkova Suita pro smyčcový orchestr.
|
|