18.09.2023 12:14
Fletch
Zpravodajství
sport
Zobrazeno
1557x
|
Jiří Okáč patřil mezi nejvýznamnější basketbalisty a mezi vůdčí osobnosti československé a české basketbalové reprezentace. Jako hráč byl účastníkem 10 světových a evropských basketbalových soutěží.
V roce 1992 hrál ve Španělsku kvalifikaci na Olympijské hry 1992. Československo skončilo šesté a z kvalifikace na OH nepostoupilo. V roce 1998 byl vyhlášen nejlepším basketbalistou České republiky. Třikrát v letech 1987, 1997, 1998 byl zařazen do nejlepší pětky hráčů československé resp. české 1. ligy basketbalu a hrál čtyřikrát All-Star zápasy ligy.
Rozhovor s Jiřím Okáčem:
Jak se vám líbila společná akce obou basketbalových federací na hraničním přechodu Kohútka?
Pro nás veterány je úžasné se moct tady potkat, se slovenskými kolegy, bývalými spoluhráči, se kterými jsme hráli za Československo, pro diváky to nebylo tak snadno dosažitelné, ale doufám, že se to povedlo a že to stoleté výročí nastartuje celý basketbal jak v Česku, tak na Slovensku. Mně se to tu strašně líbilo, delší dobu jsem ještě reprezentoval Československo, mám to pořád v srdci a jsem Čechoslovák. Jsem určitě rád, že se na tyto úspěchy stále vzpomíná a s těmi kámoši ze Slovenska, se kterými jsme to zažili, se tu můžeme potkat.
Jste hodně hrdý na to, jak jste se zapsal do společné historie?
Za nás byla vždycky velká hrdost reprezentovat, tehdy nebyly takové profesionální smlouvy jako dnes, kdy se hráči leckdy bojí reprezentovat, aby se nezranili a o ty smlouvy nepřišli. Situace tehdy byla prostě jiná a pro nás bylo reprezentovat největší možná odměna.
A hřeje tohle výročí o to víc, že jste se podílel i na slavném evropském stříbru z roku 1985?
Na jedné straně je krásné zavzpomínat na tenhle úspěch, na druhé je ale i hodně smutné, že řada z těch kluků tady mezi námi není. Vzpomínáme na ně ale v dobrém, na všechny ty krásné historky, co jsme spolu zažili. Je to vážně dojemné.
Kdy jste se sešli naposledy?
V roce 1995 při desátém výročí, pak už k tomu docházelo spíš sporadicky, všichni už jsme se nesešli nikdy, jen v menších partách.
Bylo ve federální reprezentaci i nějaké rozdělení na partičky?
Ne, ne, nějaké dělení bylo spíš Morava se Slovenskem a Praha s Čechami (usměje se), že jsme si jako Moraváci byli se Slováky blíž. Vždycky záleželo, jestli trenér byl z Prahy, nebo ne, kterým hráčům věřil víc a tak dále, ale my jsme vždy fungovali spolu až do roku 1991, kdy už na mistrovství Evropy začaly určité odtrhávací tendence. Tam to bylo cítit. Samozřejmě to ale nebyly žádné boje, stejně jako při rozdělení obou zemí a i dál jsme se setkávali, když na Slovensku byly nějaké akce, byli jsme zváni a my naopak zvali Slováky do Brna. Jsou to obrovské vzpomínky, velká součást našeho života a vždycky se rádi vidíme.
Věděl jste, že se výročí sta let blíží?
Já vůbec, dozvěděl jsem se to na poslední chvíli. Já na statistiky a čísla nikdy moc nebyl.
Výroční akce v Kohútkách se odehrála 900 metrů nad mořem. Kde jste v kariéře hrál nejvýš vy?
V Bormiu (1225 metrů) a myslím, že i v Jižní Americe, což bylo určitě výš. Nikdy jsem ale nehrál venku, tohle tak bylo pro mě poprvé, kdy jsem se na hřišti objevil i pod širým nebem. Co je vaším top zážitkem z celých česko-slovenských dějin?
Pro mě je to samozřejmě přebírání těch stříbrných medailí v pětaosmdesátém roce, to člověk nezapomene.
Co byste českému a slovenskému basketbalu popřál do další stovky?
Co nejvíc úspěchů naší reprezentaci, aby navázala na ta úspěšná minulá léta, aby se zaplnila ta hluchá místa, co máme teď. A Slovensku přeju, aby se vzepjalo a dařilo se mu tak jako za československých dob.
Ještě stále někde aktivně hrajete?
Moc ne, už je to pro mě nebezpečný sport, bolí mě pak kolena, věnuju se spíš cyklistice. A co vás nyní naplňuje pracovně, je to basketbal?
Ano, zůstal jsem u něj. V Brně jsme před osmi lety založili klub Tygři, máme tam teď všechny kategorie a už začneme mít i muže. Snažíme se tak o rozvoj mladých basketbalistů
Podpořte redakci on-line deníku Orlický.net! Klikněte, prosím, na reklamní banner našich inzerentů. Tento zpravodajský portál funguje díky reklamě jako je tato. Děkujeme.
|
|