27.06.2024 19:14
(rup)
Zpravodajství
z regionu
Zobrazeno
1653x
|
U příležitosti oslav 100 let od narození Jiřího Šlitra publikujeme studentskou práci, která vznikla v přelomové době od podzimu 1989 do ledna 1990 jako středoškolská odborná činnost. Cílem práce bylo zaznamenat vzpomínky spolužáků Jiřího Šlitra na studentská léta na gymnáziu v Rychnově nad Kněžnou.
Vzpomínky na Jiřího Šlitra zaznamenal David Langr: Ze všech spolužáků Jiřího Šlitra jsem dokázal navázat kontakt s Josefem Teleckým z Nového Města pod Smrkem, Zdeňkem Šebestou z Rychnova nad Kněžnou, Marií Melkovou Kosteleckou z Vamberka a Jiřím Šedivým ze Solnice. Některé mé další dopisy však také zůstaly bez odezvy.
Ve všech případech jsem zaznamenal zajímavá vyprávění, osobní vzpomínky, viděl obrazy i další památky na Jiřího Šlitra. Rozsah vzpomínek a odpovědí byl však poznamenán téměř 50 lety, která od školních let mezi tím uplynula. Protože jsen se zajímal hlavně o to, jaký byl Jiří Šlitr jako student gymnázia, položil jsem pro usnadnění situace všem šest stejných otázek, týkajících se Jiřího Šlitra:
1. Jaký byl Jiří Šlitr, jaké měl povahové vlastnosti?
2. Kterých vlastností jste si nejvíce cenil?
3. Měl J. Š. všeobecné nebo specifické nadání?
4. Jaký měl vztah ke školní práci?
5. Kdo mu byl vzorem?
6. Znáte Šlitrovo životní krédo
Josef Telecký - dirigent třídního sboru
Obsáhlou odpověd, a nejen na uvedené otázky, mně zaslal Josef Telecký. K jeho charakteristice si dovolím použít opět Sebranky.
"Josef Telecký. Dirigent třídního sboru, fotograf amatér, kdysi též modelář, chemik a kdovícoještě odmítl se charakterizovat! Ať o mně napíše přípravný výbor! - prohlásil zpupně - beztoho vůbec nic nedělal. Co nám zbylo jiného, než mlčet a psát. Říkáme vám ale, že těžší úlohu nám nemohl dát.
Jeho chování ve škole můžeme vystihnout frází: Telecký, abych vás nezapsal!
Od kvinty však Pepík νážní, až do dnešních dnů nebyl ještě zapsán do třídnice. Teprve letos na jaře protrhl smůlu, přesedal, a je tam! Zato v kvartě si užil třídní knihy do sytosti. Celkem vzato je hlava otevřenά, někdy rošťák, α přese všechny moderní názory také idealista. Jinak by se neodvážil napsat naši Sebranku."
Josef Telecký vzpomíná:
"Trochu mám strach, že se mé vyprávění nebude lišit od natáček, které jste si již udělal. I moje vzpomínky jsou především z doby studií v Rychnově. Brzy po válce mě život odvál z Jirkovy blízkosti a pak se nahrnulo tolik událostí v mém osobním i společenském životě, že se za nimi ty drobné příhody z načeho tehdejšího společného studování již trochu ztrácejí a rozmělňují. Jirka Šlitr (my jsme mu ale říkali Juraj, nevím proč) přišel do rychnovského gymnázia po okupaci Sudet na podzim 1938, tedy do kvarty. Na den přesně to již nepovím. První dojmy nebyly nijak výrazné, byli jsme stejně vyšinutí z normálního života nešťastnými politickými událostmi a březen 1939 to dovršil. Snad až pak jsme si všímali víc jeden druhého, a ať už proto, že jsme seděli v lavicích hned za sebou, nebo že jsme byli oba živější, než byla běžná norma, jsme se začali sbližovat. Jirka byl tehdy takový pomenší, dalo by se říci až drobný chlapec, mírně kudrnatý blondák s živýma očima a smíšky v koutcích úst. Čiperný, pohyblivý, v tělocviku obratný, jak jsme brzy poznali i dobrý lyžař, učení mu šlo bez problémů, takového kluka třída rychle přijme za svého. Kolektiv třídy dokáže velmi rychle ocenit osobní kvality nováho spolužáka a přesně ho zařadit (někdy to až krutě bolí). Jirka dostal první pořadí, aniž by se sám musel k němu propracovávat. Stal se jednou z vedoucích osobností třídy. Zní to snad nadneseně, kvarta a již osobnost, ale jak to vyjádřit líp? Jirka prostě UMĚL. Uměl kreslit (už tehdy), prvními projevy byly kreslené vtipy a glosy v dodnes živých akcích (doufám) "pošli to dál"! Uměl hrát na klavír a harmoniku (a to na požádání kteroukoliv melodii kdo chtěl ve stylu "Juraji, zdžezuj Na krásném modrém Dunaji!"), dobře zpíval a měl zázračnou hudební paměť. Byl první, kdo v naší třídě zpíval zpaměti písničky V+W - nezapomínejte, že byla okupace, Praha daleko, v rádiu je nehráli). Byl první, kdo měl lyže se "spodním tahem" - a uměl na nich opravdu jezdit, měl brusle kanady a pravou hokejku a zase to s ní uměl, a co klukům zvlášt imponovalo, měl kolo s přehazovačkou! Tehdy ještě bydlel někde v okolí sochy sv. Trojice za zámeckým parkem; do vily u Panorámy se přestěhovali později.
Prve jsem napsal, že byl jednou z vedoucích osobností naší třídy. Tím logicky naznačuji, že těch osobností bylo tehdy víc. My jsme ovšem ani tenkrát, ale ani teď ve zpětném pohledu, nedělali žádný žebříček popularity. Brali jsme to tak, že každý něco umí a své nápady si nenechává pro sebe. Nikdy u nás nevznikaly vztahy, které by se daly srovnat dnešními partami, v nichž jedna silná osobnost si podřizuje ostatní. Ona taky byla jiná doba. Okupace, pak válka, české školy pod dohledem Oberschulraatů, vykuchané atlasy, odstraněné obrazy; v těch podmínkách jsme drželi víc pohromadě. Také nás doba tlačila k větší samostatnosti a podnikavosti. Nejsou učebnice? - rozmnožovali jsme si texty sami na cyklostylu (blány a papír jsme jezdili shánět až do Hradce), jsou zakázané veřejné zábavy? - dělali jsme si své přímo ve škole: využili jsme prostě hodin povinné německé konverzace. Texty písniček jsme přeložili - a hudba, hraná třídním orchestrem, zůstala původní (tak se tam vešly i americké šlágry). Orchestr samozřejmě dal dohromady Jirka. Prapůvodní složení bylo: Klavír (Jiří), housle (Zdeněk Šebesta), trubka (Sejkora), kytara (Vorel), kontrabas (Ontl), někdy pohostinsky tahací harmonika (M. Nedvídková), zpěv (Rabiňák, Šlitr). Moc rád jsem tenkrát taky zpíval, ale bylo to strašné. Musel jsem toho nechat.
Samozřejmě, že úroveň nápadů a realizací se měnila, jak jsme přecházeli ze třídy do třídy. Když se na to dívám teď, tak tedy pořád jsme nedělali nic vážného, prostě jsme jen tak po študácku blbli, ale inteligentněji, než bývalo zvykem, takže kantoři nás sice z povinnosti ukázňovali, ale přitom nám fandili. S Jirkou jsme se tehdy krásně doplňovali. Obvykle jsme si nejdřív pohazovali nějakým nápadem, já jsem to uplácal organizačně do vnější podoby, Jirka naplnil vnitřním obsahem a celá třída oživila. Vrcholilo to Sebrankou a maturitními zpěvy. Plánovali jsme ještě pokračování Sebrankou II, kde jsme si chtěli po maturitě podat profesory. Jirka měl karikatury nakreslené (dnes visí vedle jeho pamětní desky), oba jsme měli notýsky s kantorskými frky, αlο skutek už utek. Ζάsah gestapa a smrt několika našich profesorů nám zatrhla další srandování. Do vážnější podoby jsme se s Jirkou ještě dokázali přeladit v obou νzpomínkových číslech "Posla" k 75. výročí maturit, ale vážnou Sebranku II jsem psát nedokázal. On taky hned po maturitě nás život rozehnal. Nejdřív to nebylo moc do daleka, měli jsme štěstí, že náš ročník byl totálně nasazen v továrnách v okolí, že jsme nemuseli do Říše. Jirka pracoval ve slévárně ve Skuhrově, já Báňské ve Vamberku, občas jsme se navštěvovali. Musím připomenout, že tehdejší majitel sléváren ve Skuhrově, pan Porkert, byl Jirkovým strýcem, Jirka měl v jeho vile svůj pokojík, několikrάt jsem tam u něj byl a mohl alespoň letmo poznat prostředí, v němž prožil část svého života. Oba manželé Porkertovi byli dobří hudebníci, oba hráli dobře tenis, pan Porkert měl na tehdejěí dobu výborné gramoradio a velkou diskotéku klasické i jazzové hudby. Tam jsem poprvé slyšel Armstronga. Je jisté, že na vnímavého Jirku muselo působit ovzduší kultivovaného života v této rodině a jeho přirozené nadání tam mělo možnost se dál rozvíjet. Při tom se u Porkertů nežilo a nevystupovalo velkopansky; z Jirky se taky nikdy nestal fouňa a náfuka. Ale taky nehrál přehnaně skromného. Věděl, co umí.
Naše cesty se začaly rozcházet na studiích v Praze. Jirka studoval práva, já elektrotechniku. To jsou hodně odlišné profese. Jemu vlastně stačilo pamatovat si texty a tak mu zbýval čas a kapacita, aby pokračoval i v muzice i v malování. My, technici, to měli horší, museli jsme sami shánět novinky z oboru v zahraničních časopisech a knihách, protože válečné vakuum narušilo kontinuitu vývoje a poznání. A tak už na nějaké vedlejší srandování jsem tenkrát neměl myšlenky. Snad proto jsem nedokázal najít společnou řeč s novou skupinou kamarádů, která se začala tvořit a scházet v bytě, kde Jirka bydlel se svým bratrancem Karlem Porkertem.
Pak přišly vysokoškolské prověrky, já jsem vyletěl, nastoupil do zaměstnání v Třineckých železárnách, šel na vojnu. Jirka měl štěstí, nebyl namočený v žádném politickém průšvihu, dokončil, promoval, a taky šel na vojnu. Každý jsme sloužil jinde. Jά v Milοvicích, on se brzy dostal do ÚDY (Ústředního domu αrmády, něcο jako aranžér, kreslil instruktivní kresby do řádů a příruček, jak se drží flinta, salutuje a tak).
Po vojně jsme se setkali již jen několikrát. Já se vrátil do Třince, mým povoláním se stala metalografie a plně mě zaujala (takže se ze mě stal technický suchar), Jirka nikdy nepřerušil svou výtvarnou a hudební dráhu. Když jsem byl, asi tak v roce 1958, u něj v jeho bytě - ateliéru v Chodské na Vinohradech, bylo už jasné, že každý jsme se stal něčím jiným. Profese si každého přeformuje, tomu se nedá vyhnout; každé povolání taky určuje životní styl a měřítko hodnot. Technik, když chce něco dokázat, se musí soustředit na svůj obor, určitý omezený okruh, nerozptylovat se, netěkat. Tomu přizpůsobit i soukromý život; tak jsem byl tehdy už "usazený ženáč", měl dvě děti. Umělec, na začátku své cesty, se právě naopak nesmí moc vázat na jedno téma, jeden styl. A Jirka to věděl (nebo tušil) a taky tak žil; velmi brzo se dostal do širšího prostředí kumštýřské Prahy, a to jak mezi herce (i když sám ještě nehrál), tak i výtvarníky. Když jsem se rozhlížel jeho ateliérem - tedy tím, co pyšně nazýval ateliérem, byla to malá podkrovní místnost, bůh ví, jak se mu tam podařilo dostat klavír - šla mi už hlava kolem z jeho obrazů. Náměty i provedení to už nebyl Juraj z doby školních karikatur. První náměty z Prahy, velký portrét Ireny Kačírkové. Přehrával mi písničky, ještě bez textů, taky už jiné, než za mlada, α stěžοval si, že píše jen do šuplete, že nemá textaře a lanařil mě, abych to zase zkusil. Jenže mně už veršovací pramínek vyschl, já už měl v hlaνě jen svou metalografickou νědu. Tak si musel najít jiného. Suchého. Naštěstí!
Pokusím se teď odpovědět na položené otázky. Ty první dvě se dají zodpovědět společně, vyplývají jedna z druhé. Tak tedy ad 1, 2) Jirka byl úžasně bystrý, vnímavý, pohotový. Dokázal okamžitě reagovat na každou situaci, citlivě podle její povahy buď ironicky nebo lyricky, ale víc mu seděla ironie než lyrično. Teď s odstupem času se mi zdá, že nebyl zvlášť sdílný, že si většinu svých zážitků a pocitů nechával pro sebe a byl spíš kritickým pozorovatelem cvrkotu kolem sebe a vyjadřoval se k němu až transformovaně, kresbou, písničkou. Dovedl při tom lehce navazovat kontakty se svým okolím, a to zdánlivě bez vlastní iniciativy. Nějak to z něj vyzařovalo samo. Ačkoliv vlastně pocházel z t.zv. "lepších kruhů", nikdy se nevytahoval. Ne že by byl skromný drobeček v koutě; naopak, ve společnosti dřívjak později se dostával do popředí, ale tak, že to všichni kolem brali jako samozřejmé. Kromě tohoto povahového rysu jsem si nejvíce cenil jeho pracovitosti a činorodosti. Což není jedno a totéž a je výborné, když se obě vlastnosti setkají. Činorodého člověka je νšude plno, ale může po něm zůstat jen rozvířený vzduch; po pracovitém zůstává dílo.
ad 3) Kterým směrem se nejvíce projevovalo jeho nadání? Odpovím oklikou. Když jsem jednou v ateliéru sochaře Janouška se dostal do povídání o studentských letech a zmínil se o Šlitrovi (bylo to začátkem šedesátých let, už po Bruselu, kde Šlitr poprvé vykročil do světa), slyšel jsem tuto charakteristiku: Šlitr je tak dobrý muzikant i výtvarník, že konkuruje sám sobě. Měl by si vybrat, co chce vlastně být! Já si myslím, že se Jirka nikdy nechtěl k ničemu pevně přivázat (proto se asi nikdy neoženil), ale jestli něčemu dával přednost, tak to bylo malování. Hudba mu asi byla prvkem, který život obohacuje a - u něho určitě - i rozveseluje a nadlehčuje. V ní mohl vybít svou potřebu legrace až srandy. Malování však bral vážně. Že se to během let posunulo trochu jinak, než sám asi chtěl, to už je osud. Ale je jisté, že do New Yorku (a tím k Voskovcovi) se dostal dík své výstavě obrazů a kreseb, ne přes písničky.
Že byl dobrý sportovec jsem už říkal. Nejvíc lyže (dokonce i závodně, za Vysokoškolský sport), tenis, cyklistika.
Divadlo jako takové nehrál a nevím, že by ho lákalo. To, co jsme dělali za studentských let, mělo nejblíž k estrádě.
ad 4) Jirka studoval s vyznamenáním. Těžko říci, že by některé předměty zvlášť zdůrazňoval. Zdálo se, že mu nic nedělá potíže. V porovnání s ostatními mu šly snadno jazyky, kromě povinných (němčina, latina, francouzština) se ještě soukromě učil anglicky. V hudbě postupně ovládl ke klavíru akordeon, kytaru, zobcovou flétnu a uměl zahrát i na banjo a dechové nástroje. Začal aranžovat písničky (i jen odposlechnuté z radia nebo desky) a sám komponovat. Nevím, zda se někdy pokusil o vážnou hudbu, nikdy o tom nemluvil. Sestavil orchestr (sexta) nejdřív z naší třídy, postupně jak naši kluci přestávali svým uměním stačit, jej doplňoval i spolužáky z jiných tříd. Tak se postupně rodil Rychnovský dixiland. Z toho všeho je vidět, že Jirka dovedl využít času, který mu byl dán. Nemůžu ale dosvědčil, jestli měl svůj den rozplánovaný do podrobností, jestli si vytvořil skutečný pracοvní režim. Spíš ne než anο. Nešel by dohromady s jeho snahou udržet si svοbodu. Ale cο je jisté, že se nikdy neflákal.
ad 5) Dokázal využít všech šancí v životě, měl vzory? Copak můžeme vědět o druhém, jaké šance mu život nabízí a jak jich využívá? Copak to můžeme poznat včas i u sebe, co je šance a co není? V životě se nedají dělat experimenty jako v technice: nejdřív vyzkoušet variantu jedna, pak variantu dvě, Čas se nedá nikdy vrátit do výchozího bodu. Nikdy nemůžeme s jistotou posoudit, zda je lepší to, co jsem podnikl, než to, co jsem nepodnikl. Κdyž to vezmeme takto, tak Jirka doνodl využít sνých šancí. Říkám svých, protože si je spoluvytvářel, nic mu život nenabídl jen tak sám od sebe. Už jsem říkal, že Jirkovi vytýkali mnohostrannost zájmů, tříštění sil. Myslím ale, že nakoneo právě tato mnohostrannost byla největší šancí, kterou plně využil, a bez ní by nebyl tím, čím byl.
Druhá část otázky se dá zodpovědět snadněji. Alespoň pokud jde o muziku (k malování se nemůžu vyjádřit). Jirka neměl přímé vzory (ve smyslu: "tak bych to chtěl jednou dělat"), ale dokázal bohatě využít všech inspiračních zdrojů a postřehů. Základem byl dixiland a vůbec raný černošský jazz. Ale nejen to. V době naší mladosti se nosily písničky založené na vtipném textu (Leze brouk, Slunečnice a tak dál), to byla oblast muzicírování J. Traxlera, A. Kavky; popěvky a parodie, v nichž kralovali V+W, Kocourkovští učitelé, Lišáci. Ve spoustě Jirkových písniček se dá vycítit zpřízněnost s těmito předchůdci, ale nikdy to není plegiát. Vždy je Jirkova písnička kousek nad svým předobrazem. Je to jako s lidovou písní u Dvořáka a Smetany. A zákonitě to Jirka v oboru populární hudby završil Dobře placenou procházkou, která u nás předchůdce neměla. Nesmíme ale zapomenout, že písničku tvoří teprve spojení hudby s textem, obojí musí být v rovnováze. Tady našel Šlitr v Suchém ideálního spoluautora, dokonale souznějícího myšlenkou i formοu.
ad 6) Znáte Šlitrovo životní krédo? O tom jsme v mládí nikdy nemluvili. Tenkrát bylo naším hlavním cílem přežít válku a dočkat se svobody a pak pro svobodný stát něco udělat. A později? Jestli se díváte na Křeslo pro hosta, jistě si musíte všimnout, že na tuto otázku, obvykle položenou na závěr besedy, tázaný zrozpačití, a když odpoví, tak vlastně zhodnocením obecných ideí toho, co už v životě udělal. Zkrátka, život nás nutí, abychom si svá kréda občas poopravili podle současných možností. Tak tedy uzavřu, že jestli měl Jirka své životní krédo, tak o něm asi moc nehloubal a vyplývalo spíš z toho, co skutečně dělal a jak žil. A to by se dalo vyjádřit dvěma prastarými latinskými citáty: "Carpe diem!" a "Nulla dies sine linea!" Tak, to je asi vše. Byla to ale dřina, to sepsat."
|
Díl první: Gymnázium slaví 100 let od narození svého studenta Jiřího Šlitra. Jaký to byl student a jak na něho vzpomínali jeho spolužáci
|